Však to je také v principu správný přístup: poté, co člověk zjistí, proč úloha funguje (vim čte ze souboru jako by to bylo z klávesnice), tak se vyplatí jít "od zadu", když (ten důležitý) konec je tak zřejmý. Pak také úloha není tak těžká, jak se tváří.

Co se týče využití "slovníkového útoku", tak jsem zvažoval obranu proti němu, ale usoudili jsme v kroužku organizátorském, že to už by bylo moc :-)